Na detail filmu a detail seriálu jsme přidali komentáře, takže nyní můžete komentovat :) Tým SledujuFilmy.cz Zobrazit
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Zavřít
Proč se registrovat na
SledujuFilmy.cz?


Zaregistrujte se a získejte následující výhody:


Registrace zdarma
Registrace je zcela zdarma.
Přidávání do oblíbených
Vaše oblíbené filmy si budete moci uloži do oblíbených.

Účast v soutěžích
Získáte možnost účastnit se soutěží o zajímavé ceny.
Filmy na přání
Budete si moc zažádat o přidání Vašeho oblíbeného filmu.




Kindži Fukasaku

Kindži Fukasaku
Datum narození: 12.01.2003
Místo narození: Tokio, Japonsko

Životopis:

"Je to pohádka, ale temná."

O Japoncích se obecně soudí, že jsou to velmi zdvořilí a mírumilovní lidé a je to také obvykle pravda. Přesto jejich fascinace násilím je pro mnohého Evropana nejméně neobvyklá. Není výjimkou potkat příjemný mladý pár, který listuje manga komiksem, zobrazujícím znásilnění a vraždy na tisíce způsobů. Stejně tak mnohé jejich snímky obsahují tak naturální a dekadentní násilí, že divák jen nevěřícně kroutí hlavou.

Kinji Fukasaku je jedním z japonských režisérů, kteří se v násilí vyžívají, přestože ne bezdůvodně. Za jeho téměř čtyřicetiletou kariéru natočil přes šedesát takových snímků a mnohými Japonci je považován za nejlepšího japonského režiséra.

Žádné z jeho děl se nestalo propadákem, návštěvnost i kritiky byly vždy výtečné. Problém je, že jeho dílo měl mimo pár asijských zemí málokdo šanci spatřit. A tak se nestal světoznámým, jako režisérští kolegové Akira Kurosawa, Seijun Suzuki či Shohei Imamura, ale žádný z nich neměl doma v Japonsku takový permanentní úspěchy a kasovní trhák skoro z každého filmu.

"I když jsme byli přátelé pracující na stejném díle, jediná věc, na niž jsme mysleli byla sebezáchova. Když padaly bomby, snažili jsme se skrýt jeden za druhého či za mrtvoly.”

Kinji Fukasaku se narodil v červenci roku 1930 v japonském městě Mito a jeho filmovou tvorbu nejvíc ovlivnila 2. světová válka, kterou prožil v muniční továrně denně bombardované Američany. Odklízení těl a neustálé nebezpečí smrti deseti až patnáctiletého chlapce nutně muselo poznamenat.

Po válce vystudoval kinematografii na univerzitě Nihon v Tokiu a 1961 vstoupil jako učedník do filmové společnosti Toei, pro kterou osobitý styl umělců tehdy znamenal velmi málo. Dokud Američané okupovali Japonsko, nesměly se točit žádné válečné snímky, takže Toei se angažovala hlavně v kostýmních historických dramatech a samurajských filmech. Fukasaku se však zajímal spíš o příběhy ze současnosti. Hodně ho zajímala yakuza a tak se vyprostil z tehdejšího mainstreamu a točil drsné syrové snímky z prostředí japonské mafie, kde nejde o čest, ale především o peníze. A zpackaný obchod je vykoupen smrtí.

Jeho filmy však nikdy nebyly o kriminálnících nebo o zločinech, jednalo se o ostré kritiky společnosti, kritiky sobectví několika vyvolených, kteří při poválečné obnově v Japonsku vydělali spoustu peněz na úkor ostatních.

“Musel jsem uklízet těla.”

Frustrace jej provázela celými šedesátými a sedmdesátými lety. Silně inspirován italským neorealismem situoval své příběhy do zničených předměstí, slumů a na černá tržiště snaže se lidem ukázat kontrast mezi idylickým obrázkem obnovy a vzrůstu propagovaného vládou.

Prvním významnějším filmem byl VLCI, PRASATA A MUŽI (Okami To Buta To Ningen, 1964) o sporu tří bratrů členů Yakuzy, kde poprvé uplatnil svůj osobitý styl (čili text jako součást filmu, ruční kamera, statické obrazy...). Sociální kritika a vizuální vzhled však zatlačovaly do pozadí propracovanost charakterů filmových postav, takže až do začátku sedmdesátých let byli jeho gangsteři přeci jen klasickými morálními osobami řídícími se jakýmsi mravním kodexem cti. Až V POCHOPENÍ PRO SMOLAŘE (Bakuto Gaijin Butai, 1971) se poprvé zločinci chovají jako ve skutečnosti – vede je zbabělost, touha po moci a hrabivost.

"Čím víc násilí, tím líp."

Jeho prvním převratným a věru nekonvenčním dílem byl na motivy skutečnosti natočený krimifilm BITVY BEZ CTI A LIDSKOSTI (Jingi Naki Tatakai, 1973), které naprosto pohřbily předchozí hrdinné a čestné mafiány tam, kam právem náleží. Snímek vypráví o skupině mladých přátel, kteří přežili 2. sv. válku i jaderné bomby a snaží se v tomto vlastně postapokalyptickém Japonsku žít. Bojují a vraždí sebe navzájem i americké vojáky, kteří mají udržovat mír, ale naproti tomu se k místním chovají jako k blátu na podrážkách. Lidé ulice tu kradou v obchodech a vraždí i pro malou hrst rýže, protože prostě nemají na výběr. Není v tom čest nebo nějaká loajalita, čistě jen násilí a nutnost. A z těchto chlapců se stanou mafiáni známí jako Yakuza. Z Bitev (jak jsou nyní souhrnně nazývány) se stal doslova megatrhák, který se v následujících dvou letech dočkal čtyř dalších stejně úspěšných pokračování stále v Kinjiho režii.

Bitvy byly přelomovým snímkem i pro Fukasakovu kariéru, protože jej vynesly na vrchol tehdejší režisérské japonské elity. Následně natočil několik dalších gangsterek z podsvětí - POLDOVÉ vs. ZLODĚJI (Kenkei Tai Soshiki Boryoku, 1975), HŘBITOV YAKUZY (Yakuza No Hakaba: Kuchinashi No Hana, 1976) a HŘBITOV CTI (Jingi No Hakaba, 1976) – všechny v podobném stylu, kdy se mísí nepředvídatelný děj bez přesnějšího rozdělení dobra a zla plný násilí, korupce, vražd, drog, znásilnění a policejní brutality to vše snímáno na ruční kameru s rychlým střihem a velice syrovým prostředím.

"Vlož do toho duši. Udělej všechno, co lze, aby se to podařilo!"

Na urgentní žádost zaměstnavatele (firma Toei) nakonec natočil pokračování Bitev, přestože považoval téma za vyčerpané, ale pouze s tím, že změní postavy a lokace. Tak vznikly ještě tři různé variace na téma nazvané NOVÉ BITVY... (Shin jingi naki tatakai, 1974-6) a těmi taky vlastně zakončil svou gangsterskou tvůrčí éru.

V té době byl zrovna studiový systém japonské kinematografie roztříštěn, což pro filmové tvůrce znamenalo nedostatek peněz na filmy a tak získávali fondy kde mohli (to dalo vzniknout originálnímu způsobu japonské koprodukce). Fukasaku tehdy přecházel z žánru do žánru a zkoumal, co by mu nejvíc sedělo. Natočil samurajské filmy – SHOGUNŮV SAMURAJ (Yagyu Ichizoku No Inbo, 1978) a jeho volné pokračování PÁD HRADU AKO (Ako-jo Danzetsu, 1978), sci-fi – ZPRÁVA Z VESMÍRU (Uchu Kara No Messeji, 1978) a v té době nejdražší japonský film VIRUS (Fukkatsu No Hi, 1980), dramata i muzikál, ale nikde nevydržel dlouho. Na začátku devadesátých let si znovu zopakoval úspěch s akční kriminálkou TROJITÝ KŘÍŽ (Itsu Ka Gira-gira Suru Hi, 1992) o skupince okradených bankovních lupičů. Roku 1999 natočil drama DOMOV GEISHI (Omocha) podle svého třicet let piplaného scénáře o zvláštním údělu těchto žen.

"Ten film byl taky o zoufalství dětí rodičů, kteří ztratili sebedůvěru jako důsledek dlouhé krize Japonska. Nemohl jsem prostě filmu dát šťastný konec, protože Japonci tu naději dál necítí."

Jeho nejslavnějším a zároveň posledním jednašedesátým filmem je ale světoznámé a celosvětově kritizované kontroverzní akční drama BATTLE ROYALE (Batoru rowaiaru, 2001) o jisté velice špatné situaci na japonských školách, již vláda řeší ještě horším způsobem. Prostě jednu třídu pošlou na ostrov, rozdají jim zbraně a přežije jen jeden, či nikdo. Pro mnohé tímto zašel Fukasaku příliš daleko, snímek dokonce prodiskutovávali v japonském parlamentu a zakázali jej osobám mladším 15 let (taková cenzura byla v Japonsku do té doby nevídaná, následně již není). I po celém světě se zdvihla vlna kritiky. Nejhorší moralistům přišlo, že ze zabíjení je vlastně vytvořena hra a tato hra je pořádaná vládou.

Fukasaku byl ženatý přes padesát let se Sanae Nakahara a je otcem Kenta Fukasaku. Od roku 1996 byl hlavou sdružení sjednocujícího japonské režiséry Director's Guild of Japan. Následně roku 1997 dostal od vlády Medaili s Karmínovou Stuhou za celoživotní dílo. Fukasaku je však nejvíce ceněn pro svůj osobitý přínos do světa gangsterského krimifilmu, který by bez něj byl dnes patrně úplně jiný (o čemž svědčí i pozvání od Quentina Tarantina na natáčení JACKIE BROWN).

Když se dozvěděl, že umírá na konečné stadium rakoviny prostaty a zbývá mu jen pár měsíců, vykašlal se na klid na lůžku a zbytečné pokusy o prodloužení života a vrhl se do přípravy pokračování BATTLE ROYALE 2 (2003). Nestihl jej však dokončit, protože jej na konci prosince 2002 odvezli do nemocnice, kde 12. ledna zemřel. BR 2 tak dotočil syn Kenta.

''Chtěl jsem, aby si mladá generace prožila aspoň zlomek války a že důvěra, věrnost a přátelství mohou být nalezeny i v mnohých traumatizujících situacích."
Zdroj: ČSFD.cz Zobrazit více